v souvislosti s projednávanou novelou zákona č. 246/1992 Sb., na ochranu zvířat proti týrání [1] (Sněmovní tisk 174 [2]), Vám předkládáme své odborné stanovisko k problematice koček domácích (Felis catus), především volně se pohybujících koček domácích, tedy koček bez pána a koček chovaných lidmi s nekontrolovaným přístupem ven (dále jen „kočka“; „kočky“).

Předesíláme, že kočky za níže popsanou situaci nemohou. Předmětem této výzvy je poukázat na nutnost humánního a nenásilného řešení situace.

Kočka domácí je domestikované zvíře a není přirozenou součástí naší volné přírody [3]. Vzhledem ke svému původu kočka v přírodě působí jako nepůvodní predátor s významným dopadem na volně žijící faunu [4]. Je zahrnuta ve výběru „100 nejhorších invazních druhů světa“ zveřejněném IUCN [5], což potvrzují globální studie, které kočce domácí přisuzují významný podíl poklesu 367 druhů obratlovců a vyhynutí 63 druhů obratlovců (40 ptáků, 21 savců a 2 plazů), což představuje 26 % všech doložených novodobých vyhynutí těchto skupin [6].

Česká společnost ornitologická (ČSO) upozorňuje na to, že kočky každoročně uloví několik miliard ptáků a jsou nebezpečím také pro další obratlovce [7]. Nekontrolovaná predace domácích koček na volně žijících ptácích a dalších chráněných živočiších je v rozporu s cíli jejich ochrany, které zakotvují směrnice Evropského parlamentu a Rady 2009/147/ES o ochraně volně žijících ptáků [8], směrnice Rady 92/43/EHS o ochraně přírodních stanovišť, volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin [9] a zákon č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny [10]. Proto by měla být provedena opatření k omezení této predace.

V neposlední řadě s tím souvisí i ochrana kriticky ohroženého druhu kočky divoké (Felis silvestris), která je v České republice zvláště chráněným druhem podle vyhlášky č. 395/1992 Sb. [11] a po desetiletích se pomalu vrací na naše území [12]. Kromě potravní a prostorové konkurence s kočkou domácí, při níž může docházet k přenosu závažných onemocnění, je kočka divoká ohrožena křížením. Evropské odborné konsorcium EUROWILDCAT ve svém společném stanovisku označuje hybridizaci s kočkou domácí za významnou hrozbu pro divoké populace [13]. Toto tvrzení podporuje i Ústav biologie obratlovců AV ČR, který uvádí, že populace kočky divoké na moravsko-slovenském pomezí je z 15 % tvořena hybridními jedinci [14]. Toto genetické ohrožení linií koček divokých je známé z různých oblastí Evropy. Například ve Skotsku mj. hybridizace s kočkou domácí vedla k zániku geneticky čisté populace kočky divoké [15] a druh je dnes zachraňován reintrodukcí [16].

V této problematice je nezbytné se na kočky dívat jako na bytosti, které máme povinnost chránit před zbytečným utrpením [1]. Kočky venku trpí a umírají ve vysokých počtech. Nejvýznamnější příčinou úmrtí koček s přístupem ven jsou dopravní nehody – britská kohortová studie označila autodopravu za nejčastější příčinu úmrtí koček, na jejichž následky zemře alarmujících 45,6 % koček do 8 let věku a 61,2 % koťat [17].

Dalším významným faktorem ovlivňujícím zdraví a welfare koček jsou infekční onemocnění, jejichž riziko je zvýšené u koček s volným přístupem ven. Přístup ven a nekastrovaný stav patří mezi známé rizikové faktory infekce virem kočičí leukémie (FeLV) a virem kočičí imunodeficience (FIV) [18, 19]. Metaanalýza zjistila u koček s přístupem ven přibližně 4,4krát vyšší výskyt FIV než u koček bez přístupu ven [20]. Přenos těchto virů umožňují kontakty mezi kočkami: FIV se přenáší především pokousáním, zatímco FeLV se šíří také při blízkém kontaktu se slinami infikovaných jedinců. Obě infekce mohou vést k závažným zdravotním komplikacím a zkrácení života [18].

Riziko infekcí se týká také kočky divoké (Felis silvestris), která je v České republice kriticky ohroženým zvláště chráněným druhem [11]. Metaanalýza odhadla souhrnnou prevalenci FeLV u tohoto druhu na 23 %, což byl nejvyšší odhad mezi hodnocenými volně žijícími druhy podčeledi Felinae [21, 22]. Kočky domácí mohou sloužit jako rezervoár FeLV a představovat potenciální zdroj nákazy pro kočky divoké v oblastech, kde dochází ke kontaktu obou druhů [22].

Kočky mohou být také hostiteli vnitřních i vnějších parazitů. Evropská studie spojila přístup ven s vyšší pravděpodobností výskytu některých parazitů; část těchto organismů má také zoonotický význam [23].

Kastrace je důležitým nástrojem prevence neplánovaného rozmnožování a přináší také zdravotní přínosy. Americká asociace veterinárních lékařů specializovaných na kočky (AAFP) podporuje kastraci koček neurčených k chovu do pěti měsíců věku, přičemž konkrétní termín má veterinární lékař stanovit s ohledem na individuální zdravotní stav zvířete [24]. U samic je časná kastrace spojena s nižším rizikem karcinomu mléčné žlázy [25]. Kastrace také omezuje tendenci k toulání a agresivním interakcím mezi kočkami, zejména soubojům kocourů. Tím může přispívat ke snížení rizika poranění a přenosu infekcí při těchto kontaktech [18].

Na chybějící identifikaci a evidenci poukazuje skutečnost, že ztracené kočky se téměř nevracejí – podle české studie se majiteli vrátilo jen 2,4 % odchycených koček oproti 52,1 % psů [26].

Na závěr bychom rádi konstatovali, že se distancujeme od jiné než humánní cesty řešení. Usmrcování zvířat z lokality považujeme nejen za eticky neobhajitelné, ale i za kontraproduktivní: australský terénní experiment doložil, že nízkoúrovňový odstřel počty koček naopak zvýšil o 75–211 %, protože uvolněné území obsadila zvířata z okolí [27]. Naopak dvanáctiletý kontrolovaný experiment prokázal, že kastrace pokrývající více než 70 % populace souvisle v navazujícím území populaci zmenšuje přibližně o 7 % ročně [28].

Proto my, níže podepsaní, považujeme za nezbytné, aby právní úprava obsahovala:

•   povinnou identifikaci koček mikročipem a jejich registraci v centrální evidenci – bez ní nelze odlišit kočku s chovatelem od kočky bez něj a úprava zůstane nevymahatelná;
•   kastraci koček s přístupem ven, s výjimkou zvířat v registrovaném chovu;
•   jednoznačnou odpovědnost obcí postarat se o kočky bez domova nalezené na jejich území;
•   odpovídající finanční nástroje, aby tato odpovědnost byla reálně naplnitelná.

Problém není v kočkách jakožto domácích mazlíčcích, ale v chybějícím jednotném rámci pravidel – v absenci identifikace, evidence a regulace rozmnožování. Napříč Evropou existují státy, kde obdobná úprava již funguje [29, 30]. Prosíme Vás proto o podporu řešení, které ochrání naši přírodu i samotné kočky.